Sleigh Bells v Praze: Půlhodinový večírek

04.02.2011

Dlouho očekávaný koncert brooklynské formace Sleigh Bells, který se odehrál v úterý 1. února v prostorách pražské Meetfactory, splnil do puntíku veškerá očekávání a fanouškům naservíroval hlučnou a skoro až psychedelickou show. Stačilo to ale?

Jak už jsme vás informovali v předešlém článku z 30. ledna, formace Sleigh Bells je poměrně mladým uskupením, které na světovém hudebním poli působí cca tři roky. Za tu dobu stihli vydat několik demo nahrávek a pouze jedno plnohodnotné album s názvem Treats, které je sice naprosto skvělé, ale je opravdu jenom jedno. Právě to byl důvod k obavám a věřím, že nejen mně kráce před koncertem vyvstala otázka: "Co vlastně budou celou tu dobu hrát, když stopáž alba Treats je ani ne půlhodiny?" Ladnost v řešení tohoto problému se skupině Sleigh Bells ale opravdu nedá odepřít. Ale vezměme to pěkně popořadě...

Předskokani Chick´n´Dale
foto: Honza Zima

Show hlavního amerického tahouna večera předcházelo krátké vystoupení české dvojice s názvem Chick´n´Dale. Jejich produkci jsem toho večera slyšel v Meetfactory poprvé a musím říct, že mě neurazila, ale ani nenadchla. Celkem chytlavým songům nebylo po technické stránce víceméně co vytknout, chuť zahodit kelímek a jít si do prvních řad pořádně zatrsat jsem ale neměl. Většina návštěvníků si ale v průběhu jejich vystoupení začala vesele podupávat do rytmu, barmani se u drinků pěkně otáčeli a po skončení posledního songu, což bylo kolem desáté hodiny, už bylo obecenstvo dost rozehřáté na to přijmout pořádnou dávku ostrých tónů hlavní hvězdy večera.

Ti na pódium určitě nepospíchali a během třičtvrtě hodinky, kterou zatím vyplnila hudba žánru, který bych v rámci takového večera asi zrovna nečekal, se obecenstvo udržovalo při životě jen bujarým požíváním C₂H₅OH a debatováním o tom, co tedy budou ti Sleigh Bells vlastně hrát.

Potom, co celé pódium výrazně potemnělo, volume se otočilo o několik stupňů doprava a z reprobeden se začaly linout dobře známé riffy songu South of Heaven od partičky Slayer, bylo jasné, že už se konečně začne něco dít. Na tuhle metalovou modlu plynule navázali Sleigh Bells s prvním songem, kterým byla stejně jako na albu Treats skladba Tell ´Em. Už během ní si návštěvník mohl udělat obrázek, jak asi bude celý koncert probíhat. Meetfactory bylo zcela zahaleno do tmy a rytmus úderných skladeb dával jasné povely k světelné show pomocí několika barevných "boďáků". Deset na sobě postavených Marshallů pak po celou dobu pumpovalo do slušně rozjetých fanoušků známé tóny z alba Treats, které se Sleigh Bells podařilo odprezentovat s maximální věrností. Ještě aby ne, když takových 50% celé produkce tvoří základní stavební kámen v podobě playbacku nejrůznějších samplů, bez kterých by se show doopravdy neobešla. Kytarista Derek do své kytary řezal jako o život a v průběhu skladeb, během nichž si užíval slávy na pódiu (a že jich nebylo úplně mnoho), pobíhal s kytarou sem a tam jako smyslů zbavený. Sladký zpěv ještě sladší Alexis, který máme v hlavách díky studiovým nahrávkám všichni moc dobře zafixovaný, se během show proměnil v drsný ječák, který se ale dal zkousnout, ba do hlasitější živé formy i perfektně zapadal.

Sleigh Bells - zpěvačka Alexis Krauss
foto: Honza Zima

Sleigh Bells během svého vystoupení časem určitě neplýtvali a přechody mezi jednotlivými songy byly vyplněny tak maximálně výkřiky: "Whats Up Praaaague?!?!" Jinak působili jako sakra rozjetý vlak, který si jede po svých přesně vytyčených kolejích a jakákoliv odchylka od plánu snad ani nepřichází v úvahu. S přibývajícím časem a ubývajícími songy, jejichž 90ti procentní většinu tvořili nahrávky z jejich jediné studiové desky, jsem začal mít obavu o délku toho, co nejen mne v Meetfactory od právě hrajících newyorčanů ještě čeká. Když po 25ti minutách zhasla i do té doby maximálně roztěkaná světla, věděl jsem, že je zle. Zpěvačka Alexis s kytaristou Derekem odběhli do zákulisí, kde se ale přiliš dlouho neohřáli a na výzvu fanoušků zareagovali ještě dvěma peckami. Koncert uzavřela dobře známá ´Crown on the Ground´, po jejímž konci nastalé ticho okamžitě vystřídala zvukařova vyplňovačka v podobě reprodukované hudby. Jakékoliv výzvy na "one more song" ale zůstaly nevyslyšeny a Sleigh Bells se tak po půl hodině hraní odporoučeli na další štaci.

Bylo to ale asi to nejlepší, co mohli udělat. Rozjetému publiku ze sebe nabídli maximum a jakékoliv další protahování by tedy vedlo přinejlepším k opakování již zahraných skladeb, což by sice valnou část publika uspokojilo, pověst kapely by ale doznala bolestivých ran. Skončit se má v nejlepším a Sleigh Bells skutečně skvělí byli. A to od začátku až do brzkého konce. Snad se k nám podívají i v blízkém budoucnu s novou deskou, o jejíž kvalitě se vzhledem k talentu a raketovému vzestupu Dereka a Alexis nedá vůbec pochybovat. Lépe vynaložené tři stovky si za úterní večer snad ani nedokážu představit.