I když ono těžko říct, pro koho je co top z tohoto kousku. Takový Mike Maldonado se svým neuvěřitelným stylem a popem jistě uhrane každého. To samé Brian Anderson a co teprve Donny Barley se svým frontside do switch smith grindu a hned potom switch frontside do smith grindu. Všichni konec konců vědí co je Barley grind. Dále boss Ed Templeton a na závěr Chief v podobě nastupujícího Jamieho Thomase. A to byl pro mě nejen top profil celého videa, ale top profil poloviny let devadesátých. Přiznám se tu veřejně, že jsem vskutku Thomasem tak trochu postižen a svou úctu k němu jsem se snažil vypsat už v Legendě o Jamie Thomasovi. Tam se můžete dočíst další podrobnosti z jeho života, který je opravdu nevšední a zajímavý.

Pár slov o videu Welcome to Hell

Ale tady jsme z jiného důvodu. Z důvodu partu ve videu Welcome to Hell. Sám Jamie má za sebou v době vzniku Welcome to Hell videa u Invisbile, Spitfire, Etnies a Heavy Metal u Toy Machine. Troufám si ale tvrdit, že právě part ve Welcome to Hell se stal zásadní pro jeho kariéru, třeba právě to ho nakoplo k založení značky Zero. Což se stalo ve stejný rok, kdy vyšlo Welcome to Hell. Možná si jej většina z vás bude pamatovat až kvůli gapu Leap of Faith, ale to přišlo až rok poté, na videu Zero Thrill of it All. Vraťme se ale do roku 1996, kdy se videa půjčují a přehrávají na VHSkách a Welcome to Hell se právě dotočilo za part Eda Templetona. Vy si sbíráte vypadlý zuby z huby z koberce a před vámi se tak trochu nečekaně objeví Jamie Thomas v přilbě, jak na Extreme Games vrací backside 50 – 50 ze šestnácti. Uf. Následuje přesun do Chicaga a spolu s Jamiem se rozjíždí to, bez čeho by prostě nevznikla tato legenda.

Tím je song od Iron Maiden Hallowed By Thy Name. Opravdu skvost spojený s luxusem. Vyberte si co je co, jestli je Jamie skvost a Ironi luxus, nebo naopak. Song Hallowed By Thy Name natočili v roce 1982 pro album The Number of the Beast a se svými čtrnácti (!!) verzemi přímo od Ironů se řadí mezi jejich nejhranější songy vůbec. Kdybychom měli spočítat kolik dalších kapel song převzalo, tak těžko říct k jakému číslu bychom dospěli.

Legendární fotografie z doby natáčení videa. Fotka byla úvodní portrét ke 24 hodin s Jamiem v TWS v roce 1996.

Ač se nerad pouštím do věcí kolem střihu, hudby a dalších záležitostí, které raději přenechávám kolegovi Pininovi, tady si budu stát za svým, že part sedí celému songu jak ušitý na míru. Ať je to rozjezd po úvodním 50 – 50 na Brooklyn Banks, nebo předělující jump ze střechy. Výborně je i sestříhaná sekce, kde Jamie nasází hafo triků na jednom railu. Prostě super a už na začátku je třeba přiznat jedno -tenhle part má prostě koule! Do toho věci typu 50 – 50 na railu do manualu nebo 50 – 50 na kulatým railu a přední noha do one footu? Pamatuju, jak jsme to zkoušeli na červenym na Stalinovi a nešlo to ani náhodou. Pak další flipy, heelflipy, 360 flipy ale především mega grindy, jaký svět neviděl. Huge ollie jako svině a závěrečný 50 – 50 grind, kdy ve zpomalení vydává Jamie zvuk jak jedoucí vlak.

Po konci ještě přijdou jedny z nejostřejších pádů, co kdy byly natočeny, a to navíc již v polovině let devadesátých. Ale stačí jen tento part a husina na kůži se staví jak telegrafní sloupy. Jedním slovem je to zážitek, který zná jistě každý, kdo part viděl a navíc v době, kdy videí bylo jako šafránu a neútočily na nás každý den nové a nové klipy na internetu. Závěrem přikládám samotný part, přeji pěkné pokoukání, taky si ho ještě jednou dám. Pokolikáté už vlastně?

Iron Maiden a úryvek z Hallowed By Thy Name:
Řekněte mi někdo že sním,
Není lehké nekřičet,
Ale když zkouším mluvit, slova mi unikají,
Slzy tečou, ale proč pláču?
Po tom všem, se už nebojím zemřít,
Nevěřím, že to je konec

Autor: Lang

Rubrika: Recenze