Sedmaadvacetiminutový Transworld počin Jona Hollanda a Ewana Bowmana s názvem In Bloom (volně přeloženo jako V rozkvětu, v rozpuku) vyšel v roce 2002. Jak už název napovídá, jednalo se o video, které mělo představit nejnašláplejší amíky té doby. Jmenovitě to byli pánové Evan Hernandez, Mikey Taylor, Chris Cole, Tony Trujillo, Alex Gall a Paul Rodriguez. Většina z těchto jezdců je dnes na absolutní špičce světového skateboardingu a nikdo si ji bez nich snad ani nedokáže představit. Nejdále ze všech to zcela jistě dotáhl P-Rod, syn stejnojmenného amerického komika a řežiséra. Paul se dnes může pyšnit už pěti promodely u značky Nike, desítkami vyhraných závodů a také několika rolemi v nejrůznějších filmech. V roce 2002 měl v In Bloom videu předposlední part a dle mého názoru je dneska už víc než legendary. Proto je třeba si jej nyní pořádně připomenout!

Paul Rodriguez aka P-Rod

Prolog ke každému videopartu na In Bloom videu měl vždy určitý patron prezentovaného jezdce. U P-Roda to nebyl nikdo jiný než sám Eric Koston. Už tenhle feature jasně naznačoval, že to s P-Rodem amerčití profíci vidí velice růžově a jeho talentu přikládají nespornou pozornost. Osmnáctiletý Paul měl v té době za sebou několik menších partů, ze kterých za zmínku stojí hlavně ten na City Stars videu s názvem Street Cinema. Ten mu určitě pomohl vepsat se do skejtových map a každý očekával, s čím se vytasí příště.

Kdo čekal nálož těch nejmonstróznějších rozměrů, ten P-Rodovým In Bloom profilem určitě nebyl zklamán. Rodriguezovou specialitkou v té době byly hlavně dlouhé technické sérky a switch flipů z velkých gapů a dlouhých schodů. Tohle všechno v tom nejčistším (skoro až robotickém) stylu, jaký si člověk dokáže představit. Last trick, switch flip z třinácti schodů v dešti, se stal symbolem In Bloom videa stejně tak, jako se stala dvě proti sobě obrácená „Rka“ symbolem pro P-Roda. Kdo si je v té době potajmu nenakreslil alespoň jednou někam na skejt, ten jakoby nebyl.

Ke skateboardingu P-Rodovi v tomhle partu hraje silná instrumentální pecka s názvem „I Cry“ od týpka, který si říká Mophono. Ta byla v roce 2002 skoro nesehnatelná, a tak, když se mi ji po pár letech konečně podařilo jakýmsi způsobem získat, rázem se stala nejposlouchanější peckou na mém prehistorickém discmanu. Věřím, že se tenhle part podepsal na mnohých z vás stejně tak silně jako na mé maličkosti a že si jej nyní společně s námi rádi připomenete. Tak do toho!

Autor: Pinin

Rubrika: Recenze