Martin Kopecký - 1. stránka

Krasoplavci na OH 2000 v Sydney.

Ty krasoplavci, to je prosím tě co?
To mě napadlo když jsem jednou  doma vařil a koukal při tom na televizi. Dávali zrovna Evropský pohár v synchronizovaném plavání, krásný baby a tak. Tak jsem si řikal, že to vůbec nedělají chlapi a že by to mohla bejt dobrá prdel. Nelenil jsem a mazal do svý hospůdky „U věstonickýho Venouše“, kde ve výčepu povídám pánům:“Pánové budeme plavat!“. Tam se schází taková dobrá parta, jako kreslíři, architekti, fotografové a tak. Nejdřív se smáli, ale pak jim došlo, že to beru smrtelně vážně. Už mě znají a dobře ví, jak takové věci dotahuji do konce. Volal jsem pak předsedovi ČSTV, který je zároveň i předseda plavců. Chtěl jsem od něj kontakt na někoho ze synchronizovaného plavání. Na jeho otázku, že prý na co ty to potřebuješ a že to bude určitě zase nějaké blbost, jsem mu odvětil, že je to na zcela seriózní záležitost a že se bude divit. Dostal jsem od něj kontakt na šéfku sekce synchronizovaného plavání s tím, že u mě se už nediví ničemu. „Vrchní akvabela“ nás pozvala do svého oddílu v Hloubětíně.
Jako ženský oddíl?
No, jasně že ženskejch. Do té doby to na světě žádný chlap nedělal. Pak jsem vzal tu bandu opilců a dali jsme do kupy skupinu osmi chlapů. Je nás teď i víc, ale jeden nám už umřel, konkrétně kreslíř Michal Hrdý.
Co to bylo za rok?
To byl rok myslím 98. Bylo to úspěšný, měli o nás zájem a my začali trénovat, vystupovat. Všude možně o nás psali (koukáme do Martinovi knihy s výstřižky a poznámkami).
Máte docela hezkou trenérku. . .
No, ta nám byla přidělena a stala se neoddělitelnou …
Jaký byl váš největší úspěch?
Psali o nás v novinách a časopisech, vysílali reportáže, Pepa Klíma o nás natočil Na vlastní oči atd. Prostě jsme byli první na světě, do tý doby žádný chlapský tým nebyl. Tohle byl světový unikát.
A je v současné době víc týmů?
Jo, už jo. Teď jsme dělali na jaře mistrovství světa dole v Edenu, kam se sjeli čtyři týmy. Švédové, Italové, Francouzi a my.
A ten váš největší úspěch?
 Jak jsem říkal, všude o nás psali, všichni z toho byli nadšení, ale já říkám: „Pánové to nestačí, pojedeme na olympiádu!“. Všichni říkali, že je to blbost, ale já jsem kontaktoval  hlavního manažera olympiády v Sydney Boba Elphistonea a napsal mu co by se s tím dalo dělat. Jemu se to moc líbilo, ale Mezinárodní olympijský výbor po hrách v Barceloně zrušil veškeré ukázkové sporty  rámci olympiády. Oni se teď hrozně brání rozšiřování o další sporty a jdou do takových extrémů, jako že nutí silové sporty typu vzpírání, zápas a tak, aby snížili počet kategorií (váhových). Vstupem ženských do těchto odvětví se počet sportovců zdvojnásobil. V současné době je olympiáda obrovský moloch a oficiálně to nešlo navýšit o další kategorii, tentokrát výjimečně mužskou v ryze babským sportě. Ale moje tehdejší přítelkyně Petra dělala tehdy ve Svobodné Evropě s kamarádkou, která  byla ze Sydney a přes ní jsme si vše zařídili. Natiskli jsme i propagační materiály a vyrazili.

Šipky, jak hrát a vyhrávat od Martina Kopeckého.

Měli jste nějaké sponzory?
Ne, ne. My jsme měli celkem úspěch s tím plaváním. Firmy si nás zvaly do hotelů na různé večírky a celkem slušně to zaplatily.
Je to tajná cifra?
Kolem třiceti tisíc za vystoupení. Takže nám to zaplatilo letenky a nějaké výdaje navíc.
Hele a šli jste při nastupování zemí s naší vlajkou na stadion?
Ne, to jsme právě nemohli, protože jsme nebyli v oficiální výpravě.  Mě se tam podařilo zajistit vystoupení v bazénu Thomase Cooka (to je něco jako u nás Podolí) a pak jsme vystupovali i na milionářským mejdanu. Sydney tou olympiádou prostě žilo dvacet čtyři hodin denně a všude, na každým náměstí i v parcích byly velkoplošný obrazovky, protože všechny vstupenky byly vyprodaný. Něco jako olympijská nekonečná party. Nám se podařilo do toho všeho natočit show pro australskou televizi, naše velká fotka a rozhovor se mou vyšly v Herold Tribune a dalších plátcích, což byla paráda.
To byl jaký rok? 2000?
Jo, 2000 to bylo. Po té reportáži nás lidi na ulici podle krasoplaveckých dresů  poznávali, chtěli autogramy a tak. Po olympiádě jsem jel někam do Blue Mountains na výlet a sháněl  tam bydlení. Místní chlapík, který mě ubytoval, se na mě podíval a říká: „Jé, já vás znám z televize!“ Bylo to dobrý. Pro Australany byl tenkrát z českých olympioniků nejznámější Řehula, triatlonista, protože on tam žije, trénuje, tak ho trochu brali jako svého, pak zaznamenali Železného, protože těch zlatých už měl hodně a pak jednoznačně znali nás.
A OH v Sydney to skončilo?
Kluci jeli pak ještě do Atén, ale toho jsem se už nezúčastnil. Ono to stejně asi za moc nestálo. Kluci tam sice něco odplavali, ale pro mě ten pomyslný vrchol bylo Sydney. I když nějaké ovoce to Řecko taky přineslo. Sehnali se tam kontakty na ty švédský borce, což bylo předzvěstí  mistrovství světa v Edenu. Teď se chystáme na olympiádu v Pekingu.
A jak to bylo s těma šipkama? Tam jsi to dotáhl jak daleko?
Kromě toho, že jsem je u nás oficiálně rozjel a 5 let jim vládnul, tak jsem byl taky mistr Československa a jel jsem na mistrovství světa.
Jak jsi tam dopadl?
No vůbec, vypadl jsem v prvním kole, kde jsem vyfásnul vysoko nasazeného vítěze prestižního Irish Open. Na  mistrovství občas neznámí hráči jako já na chvíli zazáří a mě to tam zezačátku chvilku docela padalo. Šampión byl trošku nervózní, ale pak se projevila jeho obrovská zkušenost a zamet se mnou. Ti profíci jsou velký hvězdy, ono třeba jen v Británii je sedm milionů registrovaných hráčů a berou tam těžký prachy.
Co byl pro tebe vrchol šipkařské éry?
Šipky pro mě vyvrcholili akcí Golden Darts, kdy jsem 30. října v 99 roce pronajal Veletržní Palác. Pozval jsem takový hvězdy, jako kdybych udělal v tenise turnaj a pozval Borga, Connorse, Lendla atd. Bylo to skvělý a všichni si to náramně užívali.. Dalo by se říct, že tahle akce byla zlomová pro vývoj toho sportu u nás. Teď je tu přes 20,000 registrovných hráčů a proto nechtěj ten sport vzít do ČSTV,  aby se nemuseli dělit o peníze se sportem s dvaceti tisícovou členskou základnou.

Autor: Lang

Rubrika: Rozhovory