Matt Hensley Interview - část 1.

Úvod (autor: Míra Bartoš)

Matt se odvrátil od světel reflektorů a místo toho se raději věnoval myšlence, že by skejtři měli mít možnost užívat terén přede dveřmi domů naprosto neomezeně. Oravdovej skater Matt Hensley začínal jako naprosto neznámý kluk, který přišel z neznáma a skejtoval vlastním osobitým, originálním stylem (dlouhou dobu držel světový rekord v ollie). Přes rostoucí zájem o něj se Matt nenechal zlákat slávou a nikdy se nezaprodal, jako mnoho jeho vrstevníků z pro-riderů. Jednoduše řečeno - Hensley byl nikdo, kdo všem ukázal, že kdokoliv se může stát někým. Jeho rané spoty z H-videí patří dodnes k jedněm z nejlepších, co kdy byly natočeny.  

Matt Hensley - Rock star s akordeonem
Koncem 90. let se Matt stal členem kapely Flogging Molly, která jde od té doby neustále nahoru. Jejich songy se probojovaly do hitparády Billboard top 20, vyprodané koncerty. Matt Hensley se přeměnil ze Skate Star na Rock Star a podařilo se mu propojit oba dva tábory svých fandů.
Zrození INNES se datuje v roce 1996. Matt, společně se svým bratrem Chrisem, chtěli skaterům nabídnout možnost, alternativu životního stylu a oblékání, odlišnou od extrémně "baggy" stylu oblečení, které bylo v té době zrovna v kurzu... A jistě jste si všimli, že v poslední době se skaters od "baggy" stylu docela odvrací. Dnešní lifestyle vizáž je u skaterů totálně odlišná. A v tuto chvíli vstupuje na scénu Hensley a INNES. Žijeme skate/punk život! Mattovo koncertování s FLOGGING MOLLY je toho jen důkazem...
Slovo INNES pochází ze Skotska a je to název rodového klanu ze strany Mattovy matky. V překladu znamená "být čestný, pravdivý, přímý". Matt a Chris takhle pojmenovali svou společnost, aby tím vyjádřili své matce vděk a respekt. Logo s vlaštovkou je tradiční námořnický tetovací motiv (i Matt je nosí na svém těle) symbolizující "návrat domů, k rodině".
 
Současný team INNES tvoří Matt Hansley, Kristian Svitak, Ben Raybourn, Chris Troy, Fred Gall, Danny Dicola, Anthony Schultz, Ryan Lay. Více zde.

Pamatuješ si, kdy jsi se poprvé postavil na skejt? Jak vypadala tvoje cesta mezi skejtovou špičku?
Hmm, myslím, že poprvé když jsem se postavil na skejt mi bylo asi 5 nebo 6. Bylo to proto, že můj soused měl skejt doma, moc ho nevyužíval, a i když to byl v té době slušný křáp, jezdil jsem na něm kdykoliv to šlo. Jelikož byl soused docela pijan a pořád někde kalil se svojí holkou, dostával jsem se k jeho skejtu čím dál víc až jsem si ho úplně osvojil. A jaká byla moje cesta na špičku? Stejně jako u většiny dalších skejtrů to byla cesta plná vzestupů a pádů. Skateboarding byl pro mě požehnáním a prožil jsem s ním vlastně skoro celý svůj dosavadní život. Myslím na to jenom v dobrém a já sám jsem si ze skateboardingu dosud odnesl jen to nejlepší.

Kdy jsi poprvé pocítil, že už jsi docela slavný a lidi tě na závodech poznávají a chtějí po tobě autogramy?
Když vyšlo první H-Street video, tak s tím přišel i zcela nový styl skateboardingu, na který lidé nebyli v té době zrovna zvyklí. Bylo to poprvé, kdy lidi viděli na skejtu nějakou techniku a můžou za to právě lidi jako Ray Barbee, Jason Lee a další. Necítil jsem se ani tak, že bych byl slavný jen já jako osobnost. Cítil jsem to spíš tak, že začíná být známé celé to hnutí kolem skateboardingu a lidé to začínají konečně pořádně vnímat.

Pamatujeme si tě z devadesátých let, kdy jsi jezdil pro jednu z nejznámějších firem té doby – slavnou H – Street. Bylo to právě tam, kdy jsi se stal profíkem? Jak jsi vnímal team, který byl v H-Street v té době? A dokážeš porovnat skejtovou scénu tehdy a dnes?
Jo jo, byl jsem zrovna u H-Street v době, kdy jsem se stal profíkem. Toho času jsem byl amatérem u Vision skateboards a jednou jsem se vydal na Skate Camp, kde jsem poznal Mike Ternaskyho a Tonyho Magnussona. Dal jsem se s nimi do řeči a po chvíli na mě vybalili, že by si přáli, abych mohl jezdit za H-Street jako amatér. Takže jsem za ně skejtoval celé léto jako amatér a asi po roce – v roce 89 – ze mě Mike s Tonym udělali profíka.
Team pro mě v té době znamenal všechno. Byli to kluci, které jsem měl opravdu rád a většina z nich byli, a i dnes jsou, vynikající skejťáci – Danny Way, Colin McKay, Sal Barbier, atd… Většinu z nich jsem znal už v době, kdy jsem na skejtu začínal a vyrůstal jsem s nimi, takže jsme byli už skoro jako rodina. Proč s nimi tedy nejezdit na tour po Státech a trávit ještě víc času než dřív? Bylo to perfektní. V té době se začali zvětšovat „nousy“, začalo se víc jezdit na switch a na fakie, začal se prostě vyvíjet street skateboarding tak, jak ho známe dnes.
Myslím, že dnešní skejťáci nemají ani páru o tom, jak to vypadalo před nějakými dvaceti lety. V dnešní době je ve skateboardingu tolik peněz, že si to ani člověk pořádně nedokáže představit. Kdyby bylo tolik peněz v době, kdy jsem byl já na vrcholu své slávy, tak bych byl dneska nejspíš už zkurvenej milionář (smích). Ale ať je to jak chce, je to pro skateboarding určitě dobře, ale i špatně zároveň. Vždycky když se nad tím pořádně zamyslím, musím se upřímně usmát, protože je fajn vidět, kolik skejťáků dneska lítá po ulicích a všude je skateboarding víceméně legální. Já jsem na tom ale měl rád ten underground, byli jsme něčím výjimečným, a to už v dnešní době určitě nejsme. Ale nakonec jsem rád, že jsem z toho v té době dokázal vytěžit co nejvíc a mám se fajn i dneska, kdy už je ze mě kurva starej chlapík, hehe.

Jedna z nejklasičtějších fotek - melon grab

Jak jsi vnímal svoji popularitu v době, kdy jsi se stal z neznámého amatéra uctívaným profíkem? Máš nějakou radu pro mladé kluky, jak se s tímhle vyrovnat?
Tak mě popularita zasáhla dá se říct téměř přes noc. Jezdil jsem na většinu skejtových závodů, většina lidi co tam skejtovala byli moji kámoši a cejtil jsem se jako jeden z nich. Ale pak najednou, když jsem se stal profíkem, bylo všude kolem mě tolik mých pro modelů, že jsem se začal cítit tak trošku jinak. Abych řekl pravdu, pro mě bylo mnohem pohodlnější to snažení, abych se stal profíkem, než samotný fakt, že profík jsem. Nejsem člověk, co by si řekl: „Tak a teď jsem profík a jsem něco víc.“ To určitě ne, to nejsem já a ani to není moje ego. Bylo to divný, dřív jsem skejtoval jak jsem chtěl, na skejtu jsem se zabíjel a bylo mi to víceméně jedno. Když jsem byl Pro, tak už jsem měl nějaké závazky a musel jsem nad tím mnohem víc přemýšlet. Pro lidi jsem najednou začal být něco jako super hvězda, což mi nebylo zrovna po chuti. Nakonec mě to tak vyděsilo, že jsem se musel odstěhovat do Chicaga, abych si od toho všeho tak nějak odpočinul. Když jsem se pak vrátil, cejtil jsem se o hodně líp a taky mnohem svobodnější. Ničeho nelituju a jsem rád, že jsem tenhle krok udělal. Třeba dneska, když si jdu se svým synem jen tak zajezdit do skateparku, mám ze skejtu mnohem lepší pocit, než jsem měl v době, kdy jsem byl profíkem. I dneska je to pro mě divný, protože vždycky, když někam přijedu, tak po mě lidi chtějí rozhovory a slyším kolem sebe svoje jméno víc než je zdrávo. Každej si myslí, že se budu předvádět a skejtovat jak blázen, což ale není pravda. Muzika je to, co mě teď baví nejvíc a co dělám. Ne skateboarding. Docela dlouho mi trvalo si uvědomit, co vlastně chci a že už nemusím nikomu nic dokazovat. Tudíž jsem tam, kde jsem a prostě jen mám rád skateboarding.

V jednu dobu, před nějakými 10ti – 15ti lety, si najednou všichni začali zmenšovat kolečka, nosili vytahané oblečení, začali poslouchat hip-hop. To nebylo pro old-schooláky zrovna šťastné období. Jak to vidíš dneska ty? Myslíš, že skateboarding směřuje tím správným směrem?
No, pro mě to taky nebyl zrovna nejšťastnější pohled na kluky s rozkrokem u kolen a drsnými gesty. Já jsem vyrůstal v mnohem alternativnější scéně, za hluku punk rocku a tvrdých kytar. Hip-hop beru, beru i lidi co ho poslouchají, jen nejsem zrovna fanoušek tohohle stylu a stylů jemu podobných. Teď jsem hudebník, tudíž mám v muzice daleko větší rozhled, než jsem měl v době, kdy jsem jenom skejtoval. Mám pár cdček od Beastie Boys, Run DMC, Easy-E a spoustu dalších ranějších hip-hopových nahrávek, ale to kam to teď celé dospělo už jde tak trošku mimo mě a nic mi to neříká. Na druhou stranu je ale fajn, že se člověk, co jezdí na skejtu, může daleko snadněji zařadit k těm, co jsou jeho krevní skupinou. Tím, že poslouchá hip-hop, nebude nijak vybočovat z řady, jako tomu bylo ze začátku v naší době.

Matt Hensley v Roxy

Mluvme teď chvíli o Innes clothing. Kdy jsi vlastně tuhle firmu založil a co tě k tomu vedlo?
Firmu jsem zakládal v roce 1996 víceméně jako reakci na to, kam svět v té době spěl. Všechno bylo takový drsnější, tudíž jsem chtěl i oblečení, aby tomuhle stylu odpovídalo. Já sám mám hodně punk-rockové kořeny, ale vnímám i ostatní styly, jako třeba rudeboys a podobně, tudíž jsem chtěl všechny tyhle věci, co kolem mě už od začátku byly, tak nějak promítnout do něčeho dalšího. A oblečení pro mě bylo tím pravým. Ze začátku to bylo hodně těžké a lidé nepřijímali Innes zrovna za své. Například první kolekce kalhot, co jsem poslal do skateshopů, mi přišla skoro celá zpátky, protože na to lidé nebyli moc zvyklí a možná ani připravení. Chtěl jsem, aby moje oblečení reflektovalo mě a to, jaký jsem. Je fakt, že i já jsem za ta léta trošku měnil svůj vzhled a styl, ale po celou tu dobu jsem zůstal víceméně stejný. Nejtěžší tedy bylo rozeznat a tak nějak od sebe oddělit to, co chci vyrábět, a to, co bych vyrábět měl. Kdybych měl vyrábět jen to, co chci a co se mi líbí, tak zejtra zkrachuju, hehe. Proto jsem musel udělat krok stranou a říct si, že ne všichni mají stejný styl jako já a oblečení by se mělo líbit mnohem širším vrstvám. Proto se snažím přijít na trh s neobvyklými věcmi, které se líbí většině, ale přesto na sobě nesou alespoň něco málo ze mě. Například naše nejprodávanější čepice nejsou zrovna můj styl, ale je to to, co lidi nejvíc chtějí. Teď vyjde nová kolekce, která bude menší než všechny ostatní, ale budou to jen věci, se kterými jsem absolutně spokojený, a které se mi všechny líbí. Tak uvidíme, jak to lidi přijmou.

Můžeš trošku něco říct o tom, jak jsi vlastně přišel na jméno Innes?
Jméno Innes pochází z matčiny strany mé rodiny, která je původně ze Skotska. Je to vlastně jméno skotského klanu. Když jsem byl ještě malý, chodili jsme s rodinou na skotské svátky hrát různé hry, oblékali jsme se do kiltů a podobně. Rodina Innes byla v té době, ale je i dnes, považována čestnou a důvěryhodnou a když jsem se tedy rozhodoval o jméně pro mojí firmu, první co mě napadlo bylo právě Innes. Mottem pro mou firmu byla tedy už od začátku hlavně důvěryhodnost, aby si lidé byli tím oblečením 100% jisti. Jak už jsem ale říkal, začátky firmy byly opravdu těžké, protože jsem s mým oblečením šel jasně proti proudu a nabízel jsem lidem přesný opak toho, co se právě nosilo. Bylo to težký, ale jak vidíte, nakonec se to chytilo a jsem za to hrozně rád.

Jedním z prvních lidí u Innes byl i Jamie Thomas. Měl jsi nějaké specifické požadavky pro výběr lidí do teamu?
Ze začátku byl v teamu Kris Markovich, Jamie Thomas, chvíli za Innes skejtoval i Mike Vallely... Teamem prošla od svého vzniku spousta lidí, kteří měli o skateboarding stejné vize, jako jsem měl já a chtěli od skateboardingu víceméně to samé, tudíž stačilo už jen pár telefonů nebo s nimi vyrazit někam na tour a noví team riders byli na světě. Musím ale uznat, že dřív to pro mě bylo mnohem jednodušší, než je to teď. Dříve jsem těm lidem rozumněl, protože byli ze stejné generace, jako jsem já. Teď mám ale v teamu spoustu lidí, kteří jsou úplně někde jinde, tudíž je výběr mnohem složitější. Před 20ti lety bych ti vyjmenoval 50 nejlepších skejťáků na světě, to už se teď zdá trošku neuvěřitelný. Myslím, že mi rozumíš.

Rozumím ti velice dobře, hehe. Jedním z tvých team riderů je i Kristian Svitak. Nikdy jsme o něm moc neslyšeli, a tak se tě teď ptáme – jeho jméno zní trošku východně, nevíš, zda má nějaké slovanské předky?
Možná, že se mýlím, ale mám za to, že je Kristian Polák, nebo alespoň zčásti. Ale opravdu si nejsem jistý. Sorry kluci (smích).

Rubrika: Rozhovory