Lance - flaming lien to tail v roce 1985.

Skateboarding vždy byla a bude změna. Někdy je těžké ji přijmout, někdy je to to nejlepší co se může stát, někdy trochu od obou.
Začal jsem jezdit v 75. Přátelé, časopisy, vše mě přitahovalo čím dál víc a než přišel 77 věděl jsem, že chci být ve středu dění a poznat nejlepší jezdce. Ze začátku se mi moc nedařilo a jiný sponzoring než skatepark jsem neměl až do roku 1981. Tehdy jsem získal sponzorství Variflexu a vyjel na sérii s nejlepšími závodníky té doby. Věděl jsem, že síla je v dobrém týmu. Jak se skating vyvíjel, záměry Variflexu se začaly rozcházet s mými a naše spolupráce skončila. Pod záštitou dalšího sponzora Powell-Peralta se mi podařilo proniknout mezi tehdejší špičku.  Jako nováček jsem měl za úkol starat se o tým ne o své prkno, věděl jsem přesně, kde je moje místo a co je mým úkolem, i když bych raděj ukázal co ve mně je. Video záznamy, vítězství na závodech, a vzrůstající popularita fanoušků mě za necelé dva roky vynesli mezi profesionály, mezi kterými jsem jezdil celá 80tá léta.
V 90 letech se celý průmysl začal drasticky měnit. Téměř deset let zůstávalo vše stejné: profesionální závodníci, závody, reportáže v časopisech.. Změna byla nevyhnutelná. Vliv reklamy a fakt že jezdit se dá kdekoliv na ulici, dával všem stejnou šanci se rychle zlepšovat a zdokonalovat, ale i oni potřebovali základny. Průmysl rychlému vývoji nestačil a nikdo si nebyl jistý co s profesionály z předchozí generace. Vlastně se ani nevědělo co s přicházející generací.
Skateboarding nikdy předtím takovouto změnou neprošel. Hranice byly posunovány jen pomalu, jeden vynikající jezdec nebo trik je posunul o malý kousek dál. Najednou zde byly stovky děcek, které znaly triky, které se žádný profesionál ani neodvážil zkusit. A to byla budoucnost skateboardingu.
Původně trh ovládalo pět velkých společností, které se najednou rozdrobily do více než stovky. Vše se řídilo jednoduchým heslem: kdo dřív přijde dřív mele. Drsný marketing pral v časopisech, grafice a reklamách špínu, jezdec proti jezdci, společnost proti společnosti.
Spoustu lidí to odradilo, u skateboardingu zůstávalo jen pár nejvěrnějších, kteří mu skutečně propadli. Ačkoli se vyrojilo spousta partiček, skateboarding celkově spíš trpěl. Místo samotného ježdění se do popředí dostávaly zprávy pochybného charakteru nebo vychytralé designy. Pouze v posledních pár letech se do středu zájmu poprávu dostalo samotné ježdění a uznání výjimečných výkonů. Definitivně se tak stalo ne díky vlivu průmyslu a diky sponzorským penězům, které přicházeli zvenčí.
Každá společnost prodává své jezdce, a my jako průmysl podceňujeme jejich silný vliv získat podíl na trhu. Všichni jezdce jsme na trh uvedli s rovnocennou startovní cenou a tím jsme vlastně začali jejich cenu znehodnocovat. My, jakožto představitelé celého průmyslu jsme se nesnažili posunout samotný skateboarding o kousek dál, ale rozdrobili jsme se do malých skupinek, ve kterých jsme proti sobě bojovali a snažili se urvat co největší podíl na trhu.

Lance fs boardslider.

Výsledek se dal čekat. Kupci museli jít jinam, protože jsme nedokázali reagovat na jejich požadavky.
Samozřejmě že skateboarding je zdravý sport, ale průmysl to není. Na trhu se to projevilo a nejvíc za to platili ti, kteří nás vždy inspirovali a posunovali hranice možností o kousek dál. Věřím, že ti nejlepší jsou ti, ke kterým vzhlížíme a kteří nám dávají víru v to co na skateboardingu milujeme, rozhodně to není průmysl, který tolik miluji.
V roce 1990, mi bylo naznačeno, že už tam pro mě není místo. Výše příjmů mi nedokázala zajistit dostatek finančních prostředků abych se mohl postarat o svou rodinu. Zeptal jsem se sám se sebe co dál. Moc jsem si přál být v centru dění, mít možnost ovlivnit vývoj a být užitečný.  Nejraději bych dál jezdil. Ale osamělí páprdové na prkně už vyšli z módy.
Nabídky, které jsem dostával, sice byly finančně zajímavé, ale moje srdce mi našeptávalo věřit v Boha, ne člověka. A to bylo těžké. Jako každý jiný, i já měl možnost založit vlastní společnost, ale stát se obchodníkem bylo pro mě složité. Já chtěl zůstat Peter Pan celý život.
Hned na začátku mi došlo, že jediná cesta je Boží cesta. Už jako dítě jsem věřil, že jsem byl zrozen z hříchu a zasloužím si smrt. Žil jsem v Padlém světě, hladový po životě, který nám Bůh daroval skrz Ježíše Krista. Bůh splatil dluh za moje hříchy svou smrtí, daroval mi nesmrtelnost, ale jsem já schopný věřit v jeho rozhodnutí určující moji životní cestu?
Miloval jsem skateboarding. Vždy jsem cítil, že ON mi tak mou lásku vracel. Dal mi přátele, cílevědomost, příležitost, možnost jezdit. Vlastně mi dal samotný život, každý nádech a úder srdce bez kterých  bych nemohl následovat svoje sny a touhy.  
Skateboarding mě přitahoval možností se neustále zlepšovat, vyvíjet, svobodou, individualismem, hledáním nových míst a nových způsobů jak dělat věci. Nejvíc mě ale přitahovali samotní lidé. Osobnosti, styly a názory, které z nás formují jednotlivce, mě táhli dopředu a zvyšovali moji touhu učit se a poznávat.
A tak jednoho rána jsem měl sbaleno, neříkám, že to bylo jednoduché. Na druhou stranu jsem důvěřoval Tomu, kvůli kterému jsem existoval a to bylo to nejlepší co jsem mohl udělat. On mě držel za ruku při mém prvním kroku. Jeho cíle se stali mými cíly.  Následuji správně Božích slov?  Na tuto otázku nemůžu odpovědět. Je mi jasné že většina z vás kdo čtou tyto řádky, si říkají že to sem nepatří a jsou možná v rozpacích když se obracím k Bohu, ale já vím že bych to bez něj nedokázal. Miloval mě a já se cítil milován. Snažím se vrátit mu jeho lásku. Není pro mě přirozené otevřeně ukázat svoje vnitřní pocity všem, které respektuji a kteří respektují mě, ale my všichni bychom měli následovat boží lásku. 
Řídit společnost pro mě znamená dostat ze sebe to nejlepší a nikdy se neobracet zpět. Cílem bylo vybrat a vychovat jezdce, kteří přinesou něco nového, jezdce které si budeme pamatovat ještě za 20 let. Řídil jsem svou společnost 15 let, déle než jsem pracoval pro kohokoliv jiného. Staral jsem se o rodinu, snažil jsem se být v centru dění a současně usměrňovat jezdce i celý průmysl. Viděl jsem a zažil jsem úžasné věci a bůh mě obdařil i v soukromém životě.

Lance ve spolupráci s Chris Ortizem.

Pro všechny zainteresované to byl nezvratný proces. Byla to úžasná doba, a nebylo to díky mě, ale díky všem, s kým jsem měl možnost pracovat. Nikdy jsem neurčil Krista pro svůj tým; prostě se nějací Kristovými stali.
Rád bych zmínil pár jmen jezdců, o kterých si myslím, že patřili, patří nebo by v budoucnosti mohli patřit  mezi nejlepší na světě, a kolegů, kteří zásadně přispěli k dobrému vývoji. Ray Barbee, Joe Gruber, Keith Gruber, Weston Correa, James Qua, Pat Brennen, Salman Agah, Matt Beach, Frank Gerwer, Bob Burnquist, Rodrigo Tx, Javier Sarmiento, John White, Bennie Urbeno, Jared Herman, Alexis Sablone, Mike Chin, Jani Laitiala, Billy Marks, Wieger, Stiggy, Tom Jones, Dave Metty, Kyle Reynolds, Anthony Claraval, Jon Humphries, Kurt Hayashi, Brian Brannon a má žena, která se mnou pracovala prvních 9 let. Spoustu z vás jsem nezmínil a omlouvám se za to. Moje rozhodnutí nebyly vždy správné. Důsledky mých rozhodnutí, které nebyly vždy správné, dopadly i na mé jezdce a je mi to líto. Přesto si myslím, že to pro nás všechny je velký osobní úspěch.
Směr průmyslu ze zase mění, některé změny jsou nevyhnutelné, aby ti nejnadanější měli důvod a motivaci dosáhnout na profesionální špičku. A já věřím, že to zase přijde. Chci aby ti nejlepší pro-skaters zažili to, co já v osmdesátých letech.
Kamkoliv jsme jeli, viděli jsme jezdit 10 nebo 20 dětí na našich prknech. Není nic špatného na přístupu udělej-si-sám, všichni ho máme, ale na druhou stranu na to skateboarding doplácí. Stále chci mít šanci něco změnit a zároveň chci aby i jezdci se kterými jsem pracoval měli ten samý vliv a dosáhli nejlepších výsledků.
Založit a spravovat společnost tak aby účetně vykazovala zisky není až tak těžké, mohl bych to dělat dalších 15 let. Ale mít dostatek síly a vlivu nebo možnost prosadit nové jezdce je pro mě velice důležité. Jak stárnu a zvlášť během posledních sedmi měsíců, kdy jsem se léčil ze zranění, jsem si uvědomil, že nejvíc že všeho chci jezdit, poznávat nová místa a lidi dokud ještě mohu. Nechci sedět za stolem a pěstovat si taťkovské břicho.
Tohle není fér k mým jezdcům. Samozřejmě to znamená, že už nezbývá dostatek času důsledně vychovávat nové jezdce. Jsem z toho smutný ale zároveň šťastný, že to mohu říct. Moje firma hraje svou roli na trhu, i když je to jen malá část v celém odvětví. Bylo to jaké to bylo, ale pro mě to byly zatím ty nejlepší roky jaké jsem v ježdění zažil.
Celý průmysl se začne měnit. Musí se vytříbit a vytříbí se. Nemusíte cítit lítost, smát se mi nebo se škodolibě uculovat. Každý, kdo mě zná, ví že moje srdce nepatří mé společnosti ani jejímu jménu, ale skateboardingu samotnému, vztahům a zkušenostím, které jsem díky němu získal. Jezdci, kteří pode mnou jezdí najdou své místo, a posunou skateboarding o kus dál. Jejich umění bude stále mít silný vliv.  A to je to co mi dává pocit štěstí mít přátele, kteří zároveň byli výbornými jezdci.

Originál dopisu: www.concretedisciples.com

Autor: Lang

Rubrika: Události