Když se na to podívá nejezdící člověk, laik, tak se musí asi divit při pozorování borců, kterak neustále na něco narážejí, padají z prkna, na hubu, ale stejně jim to nedá a zkusí to znova a znova a znova. Dokud se to zatracený 5-0 na tom malym soklu, co to na něm dávám pokaždý, nepovede!!! Kdo by tohle neznal, tu touhu a vůli něco vrátit, na něco vyskočit, seskočit. Ta touha nás pak provází všude, i když jdete se svojí drahou polovičkou a po cestě v překrásném rozkošném jarním rozkvetlém parku vidíte ještě rozkošnější lavičku, kam by šel vyprásknout bs nosebluntslide jako prase (kdybych ho uměl). Jo, jo, skate je nemoc na celý život a kdo jednou zkusí, už nechce jinak. Pokavaď nepříde zranění, nebo nepřejde na jiné přidružené sporty jako surf, wakeb., fingerb., snowb., bmx, nebo nedej bože brusle. Proto aby byl menší odliv příznivců skateboardingu a řady se rozrůstaly (víc lidí=sponzoři, média, prachy, víc závodů, víc parků) je třeba dělat osvětu mezi lidmi, aby se široké masy dověděli co že to ten skejt je, z čeho je, jak už dlouho je a proč je. Počnem tedy historii slovy Clause Grabkeho, které zdělil českému fenomenálnímu jezdci U-rampy, Petru Karlíčkovi: "Hele, jezdi na skejtu, na bruslích se naučí každej." Karlíček poslechl jeho slova.

Co je skejt?

Vrátíme li se ale k prapůvodnímu vzniku skejtu, tak jsou to právě brusle, kterým vděčíme za vznik skateboardingu. Takže není proč se osočovat, jimi to začlo. Tento obrázek ukazuje brusli z konce 19. století, a jezdili po ulicích Chicaga. Měli dřevěná kola a jak sami vidíte kožené upnutí. V této podobě vydržel skate (angl. skate=brusle) do roku 1940, kdy skejtry přestalo bruslení bavit a přidělali kola na prkno.

Rok 1950. Určit přesný počátek skateboardingu a určit prvního skatera, je v této době už asi nemožné. Ví se, že přemontovávání bruslí na prkna se ujali surfaři, kteří postrádali pocit vlnění i na pevnině a potřebovali tedy něco, s čim by ten božský pohyb mohli provádět i na ulici. A kolečka z bruslí se k tomu náramně hodily, kor když z jedněch párů máte dva skejty. Právě v této době vzniklo označení Sidewalk Surfer, neboli chodníkový serfař. Nevím, ale co na tom mohli dělat, na tom zřejmě ani nic jiného než vlnění nešlo a i to muselo jít dost blbě. Foto je ukázka domácí výroby.

Mezi lety 62 a 63, byl patentován první náznak skejtu a jejich výrobou se v té době zabývali firmy jako Makaha, G&S a Val Surf. Prkno bylo v té době opravdu ploché prkno a skejtři volili mezi kolečky ze železa nebo z keramiky, jako na přiloženém fotu. Muselo to tehdy dost drncat. Začali se pořádat závody ve free stylu, downhillu (sjezd z kopce), skoku do dálky a do výšky. S přibývající popularitou a zájmem mezi lidmi, vzniknul i první časopis o skejtu. V zimě roku 1965 vyšlo první číslo časopisu Skateboarder, stál 50 centů a vydali ho lidé ze Surf Magazinu. Skateboarding pojali jako svůj sport a v časopise jsou fotky typu otočky, vlnění a tak. Nicméně fotku na přebalu můžeme považovat za první komerčně využitou fotku, ještě takovou pěknou, západ slunce a skok do výšky.

Ke konci let šedesátých se dostával skateboarding do krize, ze které ho vytáhly zřejmě i první uretanová kolečka. Přišli počátkem sedmdesátých let a pro tehdejší skateboarding věc jak dělaná. Nebyli to kola v dnešním slova smyslu, nebyli tak tvrdá, spíš trochu gumová. Ale to bylo to pravé, kola seděli, něco vydrželi a poměrně rychle jeli. A hlavně se hodili na jízdu do bazénů, ty začali být hodně oblíbené mezi jezdci. Když je tam měli. Věřím, že v Kalifornii jich je habakuk, ale u nás? Bazén?

Jako počátek výroby skejtové obuvy, můžeme označit střed let sedmdesátých. V té době začala firma Makaha vyrábět tyto botky, dnes bychom je použili spíš na squash, ale to bylo dané tím, že na ollie si museli draci ještě nějakou tu chvíli počkat, takže nepotřebovali boty dnešního typu.

V letech sedmdesátých se také krom zvedlého tailu, začali desky dělat z více vrstev. Snad první deska se zvedlým tailem a 5-vrstvami se jmenovala The Five Ply Santa Cruz a s nimi výrobu rozjeli i Powerflex, G&S a Tracker. Foto ukazuje prkno od firmy Tracker a je z javorového dřeva, které se ukázalo pro potřeby skejtrů jako nejvhodnější.

Firma Tracker začala v té samé době vyrábět i první trucky, které se vyznačovali solidním kingpinem a dají se považovat za jedny z prvních moderních trucků. Později vzniká i firma Independent.

Ke konci let sedmdesátých se objevila tato deska Santa Cruz Bevel, jako jedna z prvních desek měla concave (prohnutí desky). Tzn. že skater stál v pomyslné vaně a Vy si prohnutí desky můžete všimnout na fotce. Nebyl to concave tak jak ho známe dnes, spíš jenom taková úzká prohlubeň. Součástí této desky byli i přizvedlý nose, taky rarita. Nicméně na skateboarding přišla počátkem 80. let opět krizovka. Parky v USA se rušili, továrny přešli na jiné výrobkya co bylo nejhorší, časopisy se přeorientovávali na BMX a brusle. V USA udržovalo skate při životě pár lidí, psali si vlastní časáky, vymýšleli svoje triky atd. Opětovnému boomu skateboardingu napomohl rozvoj vertikální rampy, ze které se přebýrali triky i mimo rampu a vzniká streetstyle. Všechny triky, grindy, slidy mají tedy svůj prapůvod ve vertikálce.

Prkno se vyvinulo až do podoby, kterou vidíte na fotce. Toto je fotka prkna firmy Schmitt Stix, model Chris Miller, z konce osmdesátých let. Tehdy se především jezdila rampa a freestyle, později streetstyle. Deska byla revoluční typ se svým zvedlým a prodlouženým nosem. O něco později se double-kick, neboli oba zvedlé konce, stal výrobním standartem, protože se na svět klubal streetstyle.

Dnešní desky už znáte velice dobře, double-kick, concave, treky, kola jejichž tvrdost se ustálila na stovce, kdežto dříve se jezdilo spíš na 75. Kola byli měkčí a dalo se s nimi jezdit na hrubším povrchu. Nyní se jezdí na mramoru. Hrubý povrch máte i z vrchu desky, tzv. grip, aby vám to neklouzalo a na druhou stranu, aby vám to žralo boty a obchod se hejbal. Treky jsou dělány v univerzální velikosti, to samé díry v desce, takže jakýkoli trek Vám bude sedět na jakékoli desce. S rozměrami kol je to stejné. Skejt se tedy do dnešní podoby vyvíjel zhruba celé století a šel kupředu hlavně díky vývoji technoloigiím a přirozeným potřebám skejtra.

A vývoj fošny jde dál, známe třeba fingerboarding, hospodská verze skejtu, kdo by to neznal, dále na obrázku vidíte mountainboarding. Dost nebezpečná hračka na sjíždění kopců a hor, dejte mi s tim pokoj. Podobný je dirtboarding, měl jsem tu čest vidět i iceboarding, kdy místo treků jsou nasazeny nože z bruslí. Kupodivu to taky jezdí a dá se s tim dělat ollie i flipy. Jen se na tom ledě blbě odráží. Určitě budete znát i snakeboarding, při tom se musíte vlnit jak had abyste prkno rozjeli a nohy máte přikurtovány k desce, takže jdou lépe airy. Na světě jsou i podivné futuristické vize skateboardingu, treky s tlumiči nárazu, nebo tento Deep Carve System. Místo treků má jakousi osu, na které jsou navlečeny kolečka. Na takovéto fošně je z Vás zase prapůvodní Sidewalk Surfer, který si jede z kopce jako na vlně. Osobně pro mě nemá tento výtvor budoucnost, nevim jak Vám, ale nepřítomnost grindu, by mě poněkud vadila. Já jsem spokojen se současným stavem skateboardu a nevím jak by se mohl dál vyvíjet. Dle mě je dotažen k dokonalosti.

Skejt u nás

Ranné počátky skejtboardingu jsou u nás spojeny se jmény jako Ivan Zobák Pelikán, Petr Karlíček, Tomáš Potůček, Honza Sluníčko, Pecháček. Historie českého skejboardingu se datuje k roku 1977, kdy se v Praze začíná jezdit na Strahově, dále v Plzni, Poličce (vyhlášené slalomářské město), na Žacléři (tady byl v lese nájezd z prken zakončený radiusem), Brně, Olomouci a v Karlových Varech. Tam byl tehdy do roku 85 v provozu i vypuštěný bazén ve tvaru ledviny, tady byli banky, radiusy, prostě pohoda. V 85 sem přivedl Zobák Clause Grabkeho (vert) a Shane Rose (freestyle), bohužel zrovna ve chvíli, kdy po utopení malého chlapce srovnávali bagry bazén se zemí. Na jiném místě za přítomnosti Clause a Shana se do kronik skateboardingu zapsal v 86 roce Luděk Váša, když vytvořil v Brně světový rekord ve skoku do výšky. Závody jako takové se tehdy konali ve slalomu (naši borci byli tehdy vyhlášení slalomáři), ve skoku do dálky (dojedete k nějaké překážce o kterou se Vám deska zastaví a Vy musíte přeskočit na desku, kterou jste si sami dali o kus dál, kdo dál, je vítěz), do výšky, dále v rampě a ve freestylu (naši excelentní mistři byli Löwy a Potůček). Závody sice byli, ale překážek bylo poskrovnu. V Praze např. fungovala u-rampa až od roku 80., kdy se postavila těsně před spartakiádou. Její rozměry - 4,5 metru výška, 1,5 metru kolmost, neměla copingy a ani plošky nahoře, takže to muselo být dost o hubu. V té době vzniká i rampa v Plzni, podobných rozměrů a ze začátku také bez horních ploch. Jestli Vás zajímají příspěvky od státu na parky, tak je třeba si uvědomit, že skateboarding není ten pravý ideový sport pro komunistický režim. Ale přimhouřili oči pokud byl tento sport nějak organizován, vznikali tedy kluby pod tělovýchovnými jednotami a SSM. Takže v pionýrském domě byl například kroužek, kde se vyučoval skateboarding. Ovšem rozdíl byl když se jezdilo volně na ulici, to už bylo horší, protože to je na očích a přece jen rachotící skejt se nedá přehlédnout. Lépe tedy v nějakém klubu býti, jako třeba Zobák, který jezdil pod TJ Helios, zde byli kluby dva, jezdectví na koni a skateboarding. Nástěnka se sice neprovozovala, ale schůzky klubů se dodržovat museli, povětšinou v hospodě. Dalo by se říct, že skejt neměl v té době zrovna na růžích ustláno a proto musíme za velký úspěch označit konání Euroskatu v Hradci (1987) a poté v Praze v roce 1988, v plné Sportovní hale. Tady nás zastupoval na bruslích právě Ivan Zobák Pelikán, ve freestylu bodoval Petr Löwy a asi největší radost nám dělali slalomáři. A zhruba od té doby se každoročně sjíždí česká elita na summer camp do Prachatic, kam zavítal i profík Mark Gonzales a všem tam vyrazil dech svými airy v radiusu a olliem na jídelní stůl. Prachatická tradice zustala naštěstí zachována doposud.
To bylo tedy prostředí ve kterém skateboarding vznikal, díky zaujetí všech zúčastněných. A že to měli těžké. Třeba desky se u nás nedali moc koupit, buď v Pragoimpu nebo v Tuzexu, nebo přivést z venku, nebo samovýroba. Betonářská překližka, vyříznout tvar, napařit patu, nad radiátorem ohnout a seshora přilepit šmirgl. Nebo pořídit starý známý "esarol", který z umělé hmoty vyrábělo Družstvo Invalidů. A něco ke trikům. Nebyli k dispozici videa a časopisy, takže se vše vymýšlelo od píky. Maximálně byla k dispozici fotka, podle které se dalo na ten který trik přijít. Karlíček sám uvádí, že pro něj bylo lehčí udělat air nebo handplant, než obyčejný rock´n ´roll. To se v současné době zdá nemožné, přece když někam přídu, tak si radius ozkouším grindem nebo tim rokenrolem, ale v té době žádné minirampy nebyly a existovali pouze Účka. Karlíček se rokenrol učil jeden a půl roku, ale mezitím už dával handplanty a nosebone airy.
Největší boom nastal jak jinak než s pádem komunismu, vše se uvolnilo, otevřeli jsme se světu a začli jsme zde od roku 93 vídat na Mystic Skate Cupu i větší počet profíků pohromadě. Od roku 98 se Mystic stává součástí světového poháru a naše prestiž jde nahoru. Zvlášť po výborném umístění Petra Horváta na Mystic Cupu. K rozvoji české sk8tové scény přispěl i časopis Board, který byl oficiálně založen v roce 94 u piva v klubu 007 na Strahově pány Hruškou a Přibylem. První číslo vyšlo díky spolupráci s Tomášem Ronovským, členem Asociace Českého Snowboardingu. Náklad byl 1000 kusů, půlka šla do prodeje a půlka šla členům asociace. První číslo bylo také vyjímečné svým obsahem, krom pár textů o snowboardingu a skejtu, udivilo čtenáře slengovým stylem a texty o hulení jointů. To samé překvapilo i prezidenta asociace Luďka Vášu, ale ten nastupující infarkt přestál a dal svolení k pokračování časopisu. Další číslo vyšlo v lednu 95, připravovalo se i třetí číslo. Jenže tiskárna řekla stop, protože asociace nezaplatila za první dvě čísla. Mezitím ale Board parta zjistila, že vydávání časopisu je sice těžká věc, ale nikoli nemožná. Oběhali tedy všechny potřebné úřady a díky prvním inzerentům (Burton, Horsefeathers a Salebra) spatřilo 20. září 1995 světlo světa první oficiální vydání Board magazinu. První vydání mělo 48 stran a bylo celé černobílé. Postupně se se Board vylepšoval a obarvoval, až do roku 98, kdy nebyli dobré finančí podmínky v naší zemi a lednový časopis se smrskl na 32 stran. Krizi překonali a koncem roku se počet stránek ustálil na 56. Od té doby to jde jen nahoru a číslo na září 02 má stran 144. Sice může kde kdo namítnout že velký podíl zabírá inzerce, ale myslím že to není nic proti takovému Transworldu, kde inzerce zabírá dobré dvě třetiny.
Největším placem naší scény se od poloviny devadesátých let stává Stalinův pomník v Praze, ale otázkou zůstává na jak dlouho, mluví se o jakémsi megakváriu místo kyvadla a osud legendárního místa je tak nejistý (článek na IDnesu tvrdí že ne). Jisté je ale každoroční pořádání summer campu v Prachaticích, který byl sice po kalbě v roce 96 málem ukončen, ale nestalo se tak. Co našince v dnešní době potěší asi nejvíc, je přítomnost skejtparku v každém větším městě, i když jich nikdy není dost a zároveň je příjemné vidět naše borce bodující na evropských kolbištích, jen tak dál, to je teprv začátek. Škoda jen, že mi teď není sedmnáct, protože parků je dost, obchodů je dost, sponzorů snad taky. Takže koukejte jezdit floutci!!!! Ať to za něco stojí!!!

Významná data skateboardingu

Ženy ve skejboardingu

Nemám na mysli ty davy roštěnek, kterými naše závody oplývají, o těch by šla sepsat určitě taky pěkná slohovka, ale to patří spíš na jiné weby. Chtěl bych zde vzpomenout ty statečné ženy, které se vydali na cestu nesnadnou, tvrdou a jako svoje hobby či sport mají právě skateboarding. Na našich kolbištích sme měli zatím tu čest vidět pouze jednu cizinku, němku Steffi Weiss, která závodila na Mystic Skate Cupu a mezi evropskými ženami je určitě na špici. Pro připomenutí Vám zde přepisuji její jízdu z z Mysticu 02: na banku udělala flip a noheelflip, v radiusu shove-it, na malém boxu v 3. části 50-50 grind. Z dalších světových jmen je třeba vzpomenout Vanessu Torres, mladou američanku (15 let) která má momentálně velmi úspěšné období a vítězství si připsala například na Xbox World Champ Women's, zde je stránka s celými výsledky. Její oblíbený trik je prý nose flip. Další z řady slečen je i Jessie Van Roechoudt, Amy Caron, Cindy Gorset a především Elissa Steamer, kterou známe velice dobře ze hry Tony Hawk Pro Skater. Elissa jezdí od dvanácti a profíkem se stala v dubnu roku 1998. O tom že to je tvdrý sport i pro ženy, by mohla vyprávět se svým zlomeným zápěstím a rukou.
U nás to není s četností žen v řadách skejťáků bůhví jaká sláva. Čest svému druhu dělají u nás sestry Bartákovy, které je možno vídat na závodech, Jana a Dana. Starší sestra Dana přišla domu s fošnou jako první a strhla sebou i mladší Janu, ale přišel crash a Dana si zlomila nohu. Vedoucí roli převzala poté Jana a jako svůj největší úspěch za 4 a půl letou kariéru označuje 10. místo na závodech v Liberci. Loni na mistrovství ČR obsadila 28. místo ze 68 lidí, což by se dalo posuzovat jako velký úspěch. Možná si řeknete, co to je, být dvacátý osmý, ale nechat za sebou přes třicet chlapů? To je hodně slušný. Starší sestra Dana na skejt nezanevřela a závodů se účastní obě, nutno podotknout že mladší Jana s větším úspěchem. Na mistrovství ČR 03 zajela tuto jízdu: ollie up, flip na banku a 50-50 na grind boxu (V Praze 2002 seskočila olliem 7 schodů a sfoukla flip up na Štváně). Doufejme, že jí to vynese sponzorství, jejími dosavadními sponzory jsou Represent a Airwalk, tudíž oblečení a boty. Na skejta sponzora zatím nemá a kdybyste někdo zájem měl, určitě by Váš rozpočet, svými dvěma prkny co za rok zruší, příliš nezatížila.

Vyjímečné postavy

Už jsem zde psal o Hawkovi a Kostonovi, Elisse, Alanu Gelfandovi a jim podobných. Ale je taky třeba psát o lidech, kteří by jezdili jak diví, ale zvláštní shodou náhod jim nebylo dopřáno. Osobně znám dvojku, která celý zástup lidí, tělesně postižených a přesto jezdících, zastupují. Je to Og de Souza, brazilec a američan Jon Comer. Oba tyto borce známe velice dobře z Mystic Skate Cupu, kde se v minulosti objevili a závody pojezdili.
Og de Souza - je brazilec, který sice nohy má, ale nevládne jimi. Jeho jezdění tedy vypadá tak, že se odráží rukama a na desce sedí. Ačkoli to vypadá velice nemotorně, do jeho zásoby triků patří např. varial na banku, 50-50 nebo 5-0 na zábradlí. Našel jsem o něm dokonce stránku na netu, ale je celá portugalsky, nebo jak se to v Brazílii mluví. Pokud to někdo přeložíte, budu rád když se se svými dojmy podělíte i s ostatními.
Jon Comer - o nohu přišel ve čtyřech letech, kdy ho přejelo auto a po třech letech mu nohu uřízli. Toho neodradilo a jezdil co to šlo až si vyjezdil sponzorství od Powellu a profíkem je dodnes. Byl vychován v rampě a na jeho stylu je to vidět, sám i říká že má radši parky a rampy než street. To sme mohli ovšem vidět v 99 roce na Mystic Skate Cupu, kde závodil jak ve streetu, tak v rampě. A vůbec ne špatně, takhle kdybych jezdil, tak patřím mezi českou špičku.

Budoucnost

. . . vidím vcelku dobře. Skejbording se venku stal pomalu masovým sportem, především v USA, kde se do tohoto odvětví pumpuje nejvíc peněz. Konají se zde i campy pro malé děti, kde se skateboarding vyučuje. Jeden takový camp stojí např. 175 USD na čtyři dny. A denní program takového campu? Od devíti do desíti strečink a volné jezdění, po desáté výuka skateboardingu pod dohledem zkušených jezdců, ve 12 oběd. Po obědě se kouká půl hodiny na video a od půl druhé do tří je opět výuka. Do půl páté je volné ježdění. Součástí takového kempu je i klimatizovaná místnost pro rodiče, odkud mohou pozorovat své budoucí Hawky či Kostony. Kdo by nechtěl mít doma Hawka? Kor po jeho úspěchu s hrou Tony Hawk Pro Skater, se na něho dívají jako na milionáře a tudíž jako na pravého američana, kterého dávají svým dětem za vzor. Mají tam tedy postaráno o skejbordové podhoubí a v budoucnu bude z čeho vybírat. O tom, že má tento sport v USA už hluboko zapuštěné kořeny svědčí i přítomnost několika skejbordových muzeí. Z jednoho takového pocházejí i fotky použité v tomto článku. Museum na fotce se jmenuje Skatelab a najdete ho v Simi Valey v Kalifornii. Pozdravujte tam, kdybyste měli cestu kolem.
Skateboarding přitahuje stále víc lidí, nejen aktivních sportovců, ale především těch, kteří se rádi za skejbordové nadšence označují. Slyšel jsem už hodně hlasů, jak je to hrozný, že každej chodí ve Vansech, široký kalhoty, v podpaží prkno ale neví jak se dělá ollie. Jestli patříte mezi ty lidi, kteří toto prohlašují, tak Vás musím zklidnit. Pro tento sport je jedině dobře, že se sk8 dostává do módy a že je IN objevit se na závodech a pak v kanclu nebo ve škole vyprávět užaslým kámošům jak to bylo skvělí (i když nevim co je blunt). Čim větší zázemí bude mít sk8 u nás, tím lépe pro nás pro všechny a je fuk, že haldy mladých sice vypadaj, ale skejťáci nejsou. Důležité je, aby se sk8tové obchody hejbali a aby se tento sport dostal, jakkoli, do podvědomí co nejširších mas a začal se brát jako regulérní sportovní odvětví a ne jako sport pro pár zasvěcených. Pro tyto potřeby u nás fungují časopisy, obchody a závody, které shopy pořádají. Myslím že není třeba představovat Mystic Skate Cup, ale budete-li hledat největší závody světa ve skejboardingu, určitě Vás to zavane na X-games, které se s konají ve Philladelphii. X-games je závod, kde se soutěží snad ve všech možných adrenalinových sportech. Zde je výčet: motorky (big air, step up, freestyle), BMX (park, freestyle, vert, dirtjump, downhill), wakeboarding, in-line (vert, park) a lezení po stěně. Záměrně jsem vynechal skateboarding, aby pro něj bylo více prostoru (v závorkách jsou vítězové). V oce 2003 se soutěžilo ve skateparku (Rodil de Araujo jr.), ve vertikálce (Pierre-Luc Ganon), dále dvojice ve vertikálce (prostě jezděj dva najednou, Hawk/McDonald) a vert best trick (Pierre-Luc Ganon, Heelflip 540 McTwist). Streetová část se jela přímo v ulicích Philladelphie a vyhrál ji Rodil de Araujo Jr. Best trik ve streetu vyhrál také Rodil de Araujo Jr. Na těchto mega závodech bylo rozděleno na prize money 1 milion USD, diváků se sešlo úctyhodných 221 tisíc a celý ten hukot snímalo 64 kamer díky 19 kilometrům kabelů. Pro našince je to asi nepředstavitelný podnik, ale kdo ví, třeba jednou? Nebo jinak, kde jsou peníze a sponzoři, jsou i velké závody a velké investice. Mám za to, že už jsem něco podobného napsal, ale věci se mají tak, že je to celé o prachách. A o přístupu mládeže k tomuto sportu. Co se prachů týče, tak nevím jak to tu bude vypadat, sociálové vyhráli volby tudíž nemám moc velké naděje ale držím nám palce. Co se omladiny týče, tak to už je lepší. Vypadá to, že skateboarding zapustil natrvalo kořeny mezi tou mladší a nejmladší českou generací. Utvrzují mě v tom občasné návštěvy parků a především mistrovství ČR, kdy jsem se otočil do publika a zjistil jsem, že už tam jakoby nemám co pohledávat, že bych spíš měl hrát dámu v parku, než sledovat závody. Při zpětném otočení směrem ku ploše jsem zhlédl výbornou jízdu patnáctiletého Lukáše Daňka a utvrdil se v názoru, že skateboarding v ČR má před sebou světlou budoucnost. Ale je teprv na začátku dlouhé cesty, na jejímž konci může pro někoho znamenat úspěch v podobě pořádání X-Games v nové hale ve Vysočanech, nebo větší podíl českých profíků v USA, než brazilských. A k tomu nám dopomáhej bůh (ten ze Skate Heaven, samozřejmě).