S Vojtou Kotkem o filmu KING SKATE, o začátcích všeho, a o helikoptéře

Vojtu Kotka znám už nějaký ten pátek a za seznámením byly tuti Prachatice, Iva Bartošová a vždy se jedná o fajn setkání. V rámci příprav na film KING SKATE, kolem kterého se Vojta pohybuje, jsme se domluvili na rozhovor. Ve finále je to rozhovor s velkým R a udělejte si na něj čas a prostor. Jedno kafe stačit nebude. Vojta se do toho pustil s velkou vervou, jedná se o super čtení a nakonec se proletíme i ve vrtulníku. Vítejte ve světě Vojty Kotka.

 

1972 – křížení dnešní Evropské a Liberijské, a počátky kolečkového opojení na šlajfkách z NDR. O pár let později byla jedna z nich rozebrána, aby spoluvytvářela moje první prkno. To jsem ještě Zobáka, bydlícího v baráku za mými zády, neznal. / foto: Petr Kotek

1972 – křížení dnešní Evropské a Liberijské, a počátky kolečkového opojení na šlajfkách z NDR. O pár let později byla jedna z nich rozebrána, aby spoluvytvářela moje první prkno. To jsem ještě Zobáka, bydlícího v baráku za mými zády, neznal.
/ foto: Petr Kotek

 

Ahoj Vojto, nechci tě urazit ale naši mladší čtenáři o tobě možná vědí velký prd. Prosím představ se jim trochu ať vědí s jakou legendou mají tu čest.

Ahoj. Prkno dělám od druhé poloviny let sedmdesátých, kdy se mnou ještě cloumala puberta. Dospělejším klukům slunéčkovské generace jsem se motal pod nohama tak dlouho, dokud je vojna nebo vysoká o skejtování nepřipravila. Najednou nezbyl nikdo, kdo by to po nich převzal. Tak jsem měl pět let na hrbu druhej pražskej skejtklub Helios. Dělal jsem všechny pražské závody, a snažil se o to, aby nás ze Strahova nevykopli. Správě stadionů tehdy stačila jen chvilka punkového bezvládí, a už mělo účko mizet. Měli na svém pozemku podivné monstrum v majetku někoho, koho už nešlo najít, a chtěli nějakýho troubu, se kterým bude možný si stanovit aspoň základní pravidla. A tak jsem tím mezičlánkem byl já – nikdo jinej podobnýho pitomce dělat nechtěl. Účko tak bylo zachráněno, hurá. Pak ale poprvé přiletěl Claus Grabke na svou misijní cestu, a jen v tomhle účku jezdit nechtěl, že prej stojí za pytel. Když se v roce 1980 stavělo, nikdo nevěděl, jak má vypadat. Mělo opravdu tvar písmene U – bez rovinky, bez plošinek, s dva metry vysokou vertikální částí – nepoužitelné. A zase tu nebyl nikdo jinej, tak jsem ho místo studování v Liberci od základu přestavěl s pár lidma k ruce. Od té doby umím svářet, a práce s kovem je mi vlastní.

Kromě skejtování a „práce s kovem“ jsem měl od mala blízko i k focení a filmu, a snažil jsem se ty časy nějak uchovávat. To je celý…

 

Tak tomu řikám kvalitní CV. Když jsme u filmu, pojďme k filmu. Film King Skate je něco, co mapuje dobu dávnou. Jak ty jsi vlastně začal v té době, a co byla tvoje doména?

V sedmdesátých letech jsem chodíval za Sparťanský mladší žáky na atletiku, a trenérku mi dělala šampionka v disku Jarmila Pelikánová. Skvělá ženská. V zimě jí s tou kupou smradů v tělocvičnách pomáhal její synek – nějakej Ivan, zvanej Zobák. Každej, kdo Zobáka zná, dobře ví, jak ho všichni smradi světa milujou. Pro všechno to jeho blbnutí, pro pocit, že s tebou, byť o pár let starší, jedná jako rovnej s rovným, pro to, jak je přesto vždycky někde o krok napřed, a nenuceně udává směr. A ten pak rád jako zhypnotizovanej následuješ. A do těch zimních tělocvičen sebou tahal prkno. Dodnes si pamatuju náš odjezd od Sparty do Litomyšle na soustředění. Vláli jsme ohnutý dozadu přes zadní sedačky RTOčka, Zobo jako správnej guru vzadu s náma, po chodníku to za náma mydlí směrem k Hradčanský nějakej blonďatej kluk na prkně, Zobák na něj ukazuje, a překřikuje rachocení toho erťáku na letenské dlažbě: „To je můj kámoš Luděk, a rozmakává to tím naším způsobem…!“. Byl to Luděk Váša, pozdější Mistr světa z Vancouveru86. Jenže tohle bylo o deset let dřív…

 

Někdy v té době přišel moment, kdy jsem se na Zobákovo prkno poprvé postavil, abych z toho už nikdy neslezl. Musel jsem to okamžitě mít – aspoň tu hanebnou kolečkovou brusli na kusu fošny. Pak Esa-Roll, Lotus, a první slušný kola právě od Zobáka. K nim co nejširší hand-made podvozky pana Syrového – čím širší, tím víc Adidas. S kamarádem jsme nejdřív dávali Kladenskou, parkoviště na Julisce, a chodili na Strouhalák na Ořechovce okukovat jezdící kluky Formany s Tondou Duchoslavem. Když přišel rok prvních velkých závodů (1979), na závodění jsme si ještě netroufli. Měli jsme pocit, že je to nějaká poloprofesionální záležitost, kde nemůže jet nějakej vykulenej kluk, co hobluje Kladenskou. Ten nekonečnej mejdan pro nás začal až rokem 1980. Díky závodům jsem z toho klučíčka skokově dospěl o mnoho let. Teda, mámo, ještě že jsi to všechno neviděla.

 

Kontakt patnáctiletýho smrada s plnoletými kamarády, když k nim nekriticky vzhlíží, má svá úskalí. Tak to s tím mým vývojem nabralo neuvěřitelný obrátky. Jinejm klukům při špatnejch známkách zakazovali fotbal, mně samozřejmě Strahov. Bylo to, a je to dodnes, to nejpodstatnější místo mýho života, střed mýho vesmíru. Kámoši, skejt, muzika, holky, hospody, kultura – můj svět. Byla to cesta, jak nehnít zaživa jako okolí…

 

Galerie z let dávných:

 

 

To co by máma neměla vidět, to by mě samozřejmě zajímalo. Ale chápu že jsou věci který by ani naše webovky nesnesly. Samotný King Skate. Popiš prosím jak tento film vznikl coby myšlenka kdo za ním stojí.

Natočit film o počátcích skejtu u nás, to není žádná nová myšlenka. To jsme chtěli už dávno, ale nikdo nevěděl, jak na to. Každej, kdo tohle žil, stál o to ty časy nějak uchovat. Já jsem si tehdy psal třeba i malý skejtový memoárky. Zneužívání bráchovo foťáku a kamery byla jen jiná forma téhož – nějak to uchovat.

 

Ambice měla už spousta lidí. S Radimem Rejžou jsme spolu plánovali Skejtovou filmovou kroniku. Pak přišel ten hranej dokument od Němců, a my nabyli dojmu, že už bylo k tématu řečeno vše. Změnu přinesl až Jarda Kučera. Oslovil mnoho starejch skejtovejch hajter, posbíral spoustu fotek a rozhovorů, a všechno to dal k dispozici autorské dvojici Martina Ovestreet a Michal Nanoru. Ti to pak dotáhli do finále jako knížku PRKÝNKA NA MASO JSME UŘÍZLI, a dostali za ní Magnesii Literu. Tím spustili retrovlnu, a další projekty tak začaly obstojně růst. Nejdřív vyšlo PRKNEM DOLŮ Honzy Boučka (počátky českého snb), a memoáry Matěje Homoly o devadesátkové sk8generaci CHCI BEJT JAKO ONI. Loni jsme s Honzou Boučkem vydali reprint samizdatových sk8zinů SMYK od Martina Kopeckého.

 

Úspěch Prkýnek nastartoval i novou snahu o filmové zpracování. Jen v posledním desetiletí ho měly v plánu čtyři produkční společnosti. Už při křestu knížky v roce 2013 Yinachi (vydávali i knížku samotnou), o pár let později Dan Horník. Když před grantovou komisí neuspěl, oslovil Šimon Šafránek Káču Černou, umluvil jí, a tématu se ujal NEGATIV – matador z nejzkušenějších. Nazaváhali. Měli jasnou představu, skvěle zpracovaný záměr, a tak uspěli u grantové komise fondu, i u kooproducentů (Česká televize, studio MagicLab). Zafinancováním dostal Šimon zelenou, a s Káčou to dotáhnul až do toho bombastického festivalového finále, s následnou distribucí na plátna kin. O tom se nám nikdy ani nesnilo. Kdyby tehdy tomu náctiletýmu smradovi někdo pověděl, že jeho rozklepaný záběry jednou poběží na ohromných plátnech kin, hodně bych se nasmál. A kdyby přidal, že bude tomu filmu plácat třináct set filmových fajnšmekrů ve velkém sále Thermalu ve stoje, kamera by mi vypadla z ruky. My jsme neměli žádné ambice. Nebyli jsme kameramani, byli jsme jen kluci s kamerou, co zbožňujou skejt. Mysleli jsme si, že si celé to naše dovádění budeme promítat maximálně na jinejch mejdanech. Ale plátno v kině?!? No to vůbec. Za úspěchem King Skejtu samozřejmě vůbec nestojí nějaká dokonalost naše, ale skvěle odvedená práce Šimona Šafránka (režie), a Šimona Hájka (střih), jak s autenticitou našich záběrů uměli pracovat dnes. King Skate je neuvěřitelnej nářez – dokument, u kterého fakt nejde zahnípat.

 

Káča Černá, producentka filmu, byla jednou z mála holek, co se v těch časech postavily na prkno i na závodech, nebo v účku. Byla jednou z nás. Je tehdejší atmosférou kolem skejtu švihnutá stejně, jako my všichni ostatní. Tím prolínáním sportu, zábavy, a nezávislé kultury. Tím nechozením se stádem v hlavním proudu, a hledáním svých vlastních cest. Dnes je páteřním článkem Negativu. Sama říká, že se jí do toho nejdřív moc nechtělo. Neměla jistotu, jestli zrovna tohle filmové plátno skousne. Ale Šimon to měl asi natolik odpřemejšlený, že v ní probudil spícího démona. Na podobný projekt se peníze neseženou desetkrát. Film není tenis, aby měl člověk nějaké druhé podání, když se mu první nepovede. Tomu odpovídala i filosofie autorského týmu – dát si záležet, a nespěchat. I práva za soundtrack k filmu vyšly na dvojnásobek původního rozpočtu. Tam bude muzika, která k tomu patří. King Skate je prostě srdcovka všech, co se na něm nějak podíleli.

 

Sám jsem do projektu vplul hladce. Káča se Šimonem věděli, že u mě už několik let leží většina filmových archivních materiálů mých, i od ostatních autorů – Honzy Šika, Ondry Sudky, Ivo Škrabala, Jirky Ehrenbergera, Martina Caviny, a Petra Kottinga. Soustředil jsem je kvůli všem předchozím záměrům na nějaký film. Roky jen marně čekaly – zabezpečené před vhkostí, světlem, a prachem pečlivě zabalené v nepoužívaných motokufrech. Když se ozvali, měl jsem rešerše všech záběrů, včetně náhledů, dávno připravené. Stačilo jen bafnout exterák, a jít na první schůzku. Šimon dnes rád přiznává, že byl na ně tehdy tak natěšenej, že s nimi domů chvílemi i utíkal. Konečně to po letech nezdarů začalo dávat nějaký smysl. Ten film na těch archivech stojí. Jasně, ješitnost v každém z nás pracuje, a určitě jsem pyšnej, že je slušná část stopáže filmu zrovna z mý kamery. Mnohem podstatnější jsou ale rešerše záběrů ostatních autorů. Šimon si nemusel pomáhat nově dotáčenými „retrozáběry“ a animacemi. Pracoval s desítkami hodin reálných obrázků. A já byl tím, kdo mu tu filmovou kuchyni zásoboval. Kdykoliv seženu ještě něco dalšího přijít, a povědět: „šéééfe, do skladu jsem ti sehnal to a to, pokud to budeš potřebovat na vaření, stačí si tam pro to jen sáhnout“.

 

Galerie současná:

 

 

Objevil jsem třeba dosud neznámé barevné diáky z koncertu legendárních Suchých mozků (Zobák, kluci Formani, a Jakub Konopásek) – kdysi je nafotil Roman Včelák.

Podařilo se zajistit spoustu dobových dokumentů – archivy po redaktorovi časopisu Stadion Michaelu Lohniském (dělal všechna Krocení prkýnka), nebo po Martinovi Kopeckém, dlouholetém šéfovi skejtové asociace.

Podařilo se sehnat originální předlohy všech Smyků, a vydat je knižně.

Podařilo se mi dát dohromady převážnou část výsledků ze závodů prvního desetiletí, a s Honzou Boučkem přemýšlíme nad formou, jak to všechno dostat na světlo světa.

 

Šimon je kluk o víc jak deset let mladší, než lidi, o kterých ten film natočil. Po shlédnutí prvních teaserů jsem pochopil, že se nemusíme bát – on tu dobu cejtí fantasticky. Neměl jsem ambice mu diletantsky kecat do tvůrčích věcí – to mně, ani jinému skejtrovi, vůbec nepřísluší. Měl jasnou představu, a tu musel dvakrát obhájit. A když je tu konečně dobře připravenej projekt, na kterej Státní fond kinematografie kejvnul, bylo by fakt dost hloupý mu povídat, že to má natočit nějak jinak, než tak, jak to je. Společně jsme ale mezi protagonisty doplnili třeba Pletyho a Karlose. Šimon sám viděl v náhledech, jak vděčným objektem Karlos v archivech je. Tuhle vlastnost lidi neztrácejí. Kdo byl na první projekci King Skejtu na letošních Varech, ten ví.

 

Na filmu jsem se podílel i spoustou dalších věcí, co byly zrovna potřeba – od organizace Starejch kolen, přes kontakty, obhlídky, koordinaci protagonistů podle plánu, identifikace lidí, některé části titulků, guestlisty, až po některé fotky pro právě probíhající kampaň. Většinou to byly úlohy, co nějak souvisely se starými skejtry. Není snadné to nějak jednoduše pojmenovat. Jednou jsem Šimonovým asákem, jindy poradcem, co nemá ambice radit, ale o to pojmenování nejde. Pro mě bylo podstatný, že jsem na tom směl dělat. Celý roky jsem si nepřál nic jinýho. Vědomě jsem přijímal i některé méně populární úlohy, aby s nimi nemusela ztrácet čas a energii Káča. Tak teď ten svůj podíl nechci ani okatě bagatelizovat, ani hloupě zveličovat. Byl jsem prostě jedním článkem celého týmu lidí, co na tom pracovali. Před Káčou i Šimonem se hluboce skláním. Moc se jim to povedlo, a dva dny té totální euforie ve Varech jim fakt nikdy nezapomenem. Ten film je o nás všech.
 

Nezbývá než tu atmošku přát a trochu závidět. Kdo všechno ve filmu účinkuje a jak těžké bylo dát partu dohromady.

 Vybírání je těžké už z principu. Za jedno desetiletí, o kterém film vypráví, se u skejtu protočily dvě-tři stovky lidí. Problém je v tom, že se každej z nich nějak podepsal. Podle čeho ty lidi vybírat? Občas i mně kamarádi radili, co všechno, a koho, musíme do toho filmu dát. A já jim marně vysvětloval, že mohu být dobrým skladníkem, ale od vaření je tu šéfkuchař. Já mu můžu jen povědět, že ty dneska přivezený ančovičky vypadaj fakt hodně dobře. Ale jestli je šéf zakomponuje do celodenního menu, to je výsostně jeho volba. On je tím, kdo má nějakou vizi, kterou obhájil před grantovou komisí, a on je tím, komu to rozhodnutí náleží – nese s producentem zodpovědnost za celej projekt.

 Šimon musel přípravě věnovat kvantum času – zejména archivům. Jenom amatérských záběrů jsme digitalizovali kolem dvaceti hodin. Nastudovat takovou stopáž natolik, aby pak věděl, kde co najít, to je není snadné. A on to zvládnul. Zorientoval se, a naučil se sám identifikovat převážnou část skejtrů. Pokud nevěděl, požádal o identifikaci mě.

Dělat film za spoustu peněz jen pro dvě stovky insiderů fakt nejde. Ten film je o starých skejtrech, ale pro širokou cílovku. A kdo by chodil na film, kde účinkují dvě stovky lidí. Byla by to jen videokartotéka – 20 sekund na osobu, a DALŠÍÍÍ…! Tak těch figur nemůže bejt moc, a musí být výrazné. Ten film není o něčích výkonech. Ten je o pocitech, o návykovosti tohohle společenství lidí, o šedi doby, a o útěku před ní.

 

Dobrá, tak jak vybrat ty nejvýznamnější? Podle čeho významnost hodnotit? 

Podle toho, kdo jezdil nejdřív? 

Nebo kdo u toho ježdění vydržel nejdelší dobu? 

Kdo vyhrál nejvíc medailí? 

Nebo kdo přivezl medaile nejcennější? 

Nebo to má bejt ten, kdo toho nejvíc zorganizoval?

Po kom nejvíc slintaly holky, protože byl prostě fakt úžasnej?

 

A jejda, máme problém. Každej z těch lidí je něčím vyjímečnej a podstatnej, a bude mu líto, že ve filmu není. Čím úspěšnější a sledovanější ten film je, tím více to pak může lidi mrzet. Kdyby to bylo jen tuctové skejtové video, je to každýmu fuk. Tak jak jim říct, že nebyli dost významní? Je totiž potřeba to říct devatenácti lidem z dvaceti. Příběh nás všech vypráví pár lidí napříč republikou. Většinou jsou to ti, kteří vyprávět umí. Do toho filmu můžu něco plácat i já, můžu povídat stejné věci, jako Zobák, ale budu diváka bavit? Umím to tak, jako Ivan? Mám stejné charisma jako on? No nemám. A proto je tam Zobák, a já ne. Zodpovězení podobné otázky doporučuju každému z těch dvou stovek vynechaných – pomáhá to, he he

 Tak to vypráví Renča a Ivo Škrabalovic za Poličku, Karlos za Plzeň, Petr Pletánek za Vary, kluci Thielovi za exulanty, Míra Bartoš za Prachatice, a Luděk Váša, Petr Forman a Zobák za Prahu. A Honza Peterka pokuřuje za všechny.

 Věřím, že ten film mnohým ze starých skejtrů pootevře nové obzory, u čeho všeho vůbec nebyli, a dodá jim i trošku pokory předtím, co dělali jiní někde na druhém konci republiky, nebo o nějaký rok dříve, či později.

 

Jsem toho názoru že to otevře oči i těm mladším. Přeci jen rázem mohou být pyšní na historii něčeho, co je spojuje právě s vámi. Ty děláš s Ivou rok co rok Starý kolena, což je hodně zajímavá akce. Zkus jí trochu přiblížit a reklamu si udělat.

A to je ale velkej omyl, tohle. Starý Kolena jsou nepravidelnou akcí opakovanou různými organizátory po pár letech, když už si my, starý páky, začneme moc chybět. Je to akce bez předem daného intervalu a konceptu.

 

Oukej, omlouvám se, ale pokračuj!

Závod označený tímhle jménem znamená jediné – převážná část účastníků jsou lidi, kteří jezdili v těch dávných časech, a bylo jim spolu děsně dobře. Někteří jezdí dodnes, někteří už dávno ne, převážné části z nich narostl pupíček a chřadne zrak, ale je to jedno, protože jsou ve stejném momentu zase jednou na stejném místě. A na aktuálním organizátorovi záleží, co do toho balíčku naloží. O reklamu nám moc nejde. My to neděláme pro nějaké náhodné lidi, my to děláme pro ty naše. To jsou ti podstatní.

            S Ivou Bartošů jsem přišel k organizaci Starých kolen právě díky King Skejtu. Káča přišla s myšlenkou, že nám udělají zase po těch pár letech Starý kolena, kde si do filmu natočí, co bude potřeba. Při jedné z obhlídek ale pochopila, že by asi produkční filmová společnost neměla být organizátorem skejtovejch závodů. Během cesty autem vyslovila otázku, kdo to teda vlastně bude dělat? A v tom autě jsme seděli jen dva – ona, a já, a to ticho bylo už moc dlouhý. Tak co jsem měl říct jinýho, že jo, he he.

            Trošku mi pomohla nějaká organizační zkušenost z let, kdy jsem dával dohromady všechny pražské závody. Podstatnější pomoc přišla od Ivy Bartošů. Bývala oporou Finalu v jeho vrcholném období. Nikdo z nás tehdy nevěděl, jak až moc zásadní. Nemá ve zvyku se drát někam do popředí, a nechat se v záři reflektorů plácat po zádech. Iva ale je poklad – opravdu vím, co říkám. Ta akce se nám spolu dělala strašně fajn, a byl jsem šťastnej, že mám takovýho parťáka. Pomáhala řada dalších lidí, a všem jim patří velkej dík. Ale ona je nenahraditelná. Mít jí v týmu, nebo jí nemít, to je fatální rozdíl – stačí se dívat.

            Kdy budou další Starý Kolena, to zatím nikdo neví. Letos o setkávání starejch skejtrů žádná velká nouze není. Premiéra King Skejtu na Štvanici bude v důsledku vlastně jedněmi velkými Starými Koleny – největšími, co se zatím kdy udělaly. Jen se to tak nejmenuje, a nebude se tentokrát ani závodit – stejně je to infantilní. Ale zbytek programu je skvělej, a se špičkovou účastí. Seznam napěchovanej pamětníky napovídá, že se to sejde nebývale.

 

No natěšenost veliká. Stíháš nějak vnímat aktuální scénu a skateboarding?

To vůbec. Ten vlak mi ujel už dávno, při Euroskejtu88. Spousta lidí na něj vzpomíná se slzou v oku, jak to bylo přelomové, parádní a velkolepé, ale pro mě Euroskejtem skejt vlastně skončil. Vydal se někam, kde už jsem mu nerozuměl. Objevily se v něm něčí zájmy, prachy, a všechny ty věci, které jakoukoliv spontánní činnost spolehlivě zahubí. Občas se pro prdel svezu na slalomovejch závodech, aby ti lepší mohli mít pocit, že porazili víc lidí. Ale jak dopadám ve světovém poháru už fakt nesleduju – je mi to fuk. Nejčastěji se na prkno postavím na cesty do práce-z práce, nebo do centra Prahy. Na to mám elektrolonga. Nezpotíš se na tom, mastí to samo něco přes třicet, nestojíš v kolonách, nehledáš místo na zaparkování, nechrchlaj na tebe žádný asociálové v MHD, netrneš, jestli ke značce zamčený kolo najdeš na svém místě v kompletním stavu – prostě to pak jen bafneš do ruky, a jdeš. Díky lenosti jdu s dobou. Staroskejtr srdcař v soudobém podání.

 

A někdy si můžeš dát řádně na tlamu. Což mě přivádí ke tvé profesi. Je to jedna z těch, se kterou se člověk nechce moc potkat. Ale zajímavá je. Takže co děláš a nějaký vtipný příběh z natáčení?

 Dělám 28 let záchranku – dvacet let jsem lítal pražskou leteckou, z toho sedmnáct let na plnej. Příběhy se ale publikovat moc nedají. Kromě ochrany citlivých údajů platí všeobecný usus, že se o téhle práci prostě nemluví. Nejvíc toho totiž o záchranařině naplácají lidé, kteří by v ní už strašně chtěli něco pořádného zažít. Jasně, taky jsem takovej bejval. Teprve až pak člověk pochopí, jak strašná zodpovědnost to je, když máš tu smůlu, že se na místo mimořádné události dostavíš jako první posádka, a v prvních momentech je to všechno jen na vás. Jak snadné je udělat nějakou chybu, jak těžké je nepomáhat, a s telefonem či vysílačkou u ucha, a červenými deskami v ruce, jen organizovat, když je všude kolem tebe jedno neštěstí vedle druhého, a tahá tě za nohavici.

            I tady člověk zažívá spoustu srandy, na palubě vrtulníku obzvlášť, ale před veřejností se o ní mluvit nedá. Ta chce v případě záchranky vidět jen ty soustředěné ustarané výrazy. Když si dáš poprvé ty sluchátka na uši, běží ti do nich strohá radiová komunikace záchranky, a letecké frekvence s přísnou radiovou kázní – výlučně v zažitých frázích. Ale pak do nich jde ještě interko – vnitřní komunikační síť mezi všemi sluchátky na palubě. A to je úplně jinej svět. Když se sešlo pět správnejch lidí na palubě Bella 412, často jsme měli úsměv na tváři od ucha k uchu. Ta jedna loď, ta jedna paluba, to je strašně silné pojítko lidí. Musí k sobě mít důvěru. Musí se na sebe umět spolehnout, protože fatální chyba jednoho ohrožuje na životě i všechny ostatní. A když si spolu sednou, neexistuje pak lepší pracoviště na zeměkouli.

 

A Vojta Kotek záchranářem:

 

 

            Hodně zvláštní může bejt právě i to potkání se s kamarády. Jsou to strašně rozdílné světy, které se mi v mém životě tak podivně kloubí. Nikdo ze skejťáků nic moc netuší o mé práci – všichni kamarádi ví, co zhruba dělám, ale nikdo si pod tím nedovede nic konkrétního představit. Jedni si myslí, že jsem neandrtálec, co jen tahá nosítka když mu někdo řekne. Jiní si zas představují, jak ve vrtulníku otevíráme lidem retraktorem hrudníky jak na běžícím pásu. Záleží na tom, který seriál má kdo nakoukaný. Těch propojek mezi záchranařinou a skejtem existuje strašně málo. Ale když se ty dva světy sejdou, je to pak pro mé kamarády neuvěřitelnej šok. Dodnes si pamatuju, jak jsme letěli pracovat do ne zcela přístupných míst. Během hledání místa pro přistání jsem si uvědomil, že tady někde poblíž má jedna ze skejtovejch holek chalupu. A tak po přistání pracujeme na těžce zraněném pacientovi soustředěni v plné parádě – kanylace, relaxace, intubace, monitorace, a tak dál. Jak se zajištěním toho člověka pokročíme, občas odbíhám pro další vybavení zpátky do vrtulníku stojícího opodál. Když se s ventilátorem v ruce vracím k pacientovi, mám jí najednou přímo před sebou – tu kamarádku. Vidím jí moc rád. Povídám jí v poklusu s potěšeným úsměvem to JÉÉÉ, AHÓÓÓJ ČÉŇO!! Ale vrací se mi jen její úplně vyděšenej pobledlej výraz, jako by zrovna potkala Drákulu – couvá přede mnou s rukama předpaženýma v jakési obranné pozici, a polohlasem koktá cosi o tom, že je tu celou dobu, ale nechtěla mě rušit. Její hlas zní velice potichu, jak kdyby mumlala nějaký zaklínadla. Podobnej zážitek mám třeba i s Matějem Homolou, se kterým se přes skejt léta známe. Přistáváme na místě u dopravní nehody dvou motorkářů, řidiče motorky tam vedle vozovky laicky resuscitují, přebíráme si to, a dál si jedeme podle svého. Není to dobré. A teprve až pak zjistím, že tím, kdo tam do našeho příletu tak obětavě resuscitoval, je někdo, koho dobře znám. Jel jen náhodou na své motorce kousek za nimi, a odehrálo se mu to celé přímo před očima. A člověk si hned víc uvědomí, jak moc je navyklej koukat na tu spoustu neštěstí, protože letecká prostě je takové KONDENZOVANÉ NEŠTĚSTÍ. Člověk si to nemůže všechno pouštět do sebe. Musí si vytvořit ochrannou bariéru, přes kterou se to k němu nedostane, aby byl schopen pracovat.

            Veseleji. Na letecké mě vždycky nejvíc bavila ta improvizace, kterou záchranář v Praze nezažije. Umět si poradit. S vrtulníkem se vždycky nedá až k místu zásahu – potřebuje plácek. A často jsme k finálnímu přiblížení k pacientovi použili všechno, co se zrovna nabízelo. A tak jsem na fall od vrtulníku tu přijel taxíkem, jindy linkovým autobusem, na traktůrku jako ve Slavnostech sněženek, nefalšovaným vojenským Hummerem ze servisu, drezínou, i na pramici. O ochotné pomocníky letecká nemá nouzi – těm lidem stačí jen říct, a rádi pomohou. Měli jsme legendárního pacienta, kterej nás po přistání pozval k táboráku na pivo. Místo potlachu však s námi absolvoval transport tou tmou všemi dostupnými prostředky – nejprve na trakaři, pak na pramici, vrtulníkem, a z heliportu na závěr ještě sanitkou. Celou cestu nám jako v Hrabalovském filmu zpíval o jedné řece. O té, co se v ní o rok dříve topil. Letěl s námi podruhé. Jeho jméno nám všem naskočí i o půlnoci…

 

Vojto díky moc za vyprávění. Z posledního odstavce na mne dejchne pocit husí kůže a z dalšího čtení mám uvnitř super pocit jak skvělý základy tu máme a snad si toho i vážíme. O to víc si náramně užiju premiéru v září a vidíme se! Vojto ještě jednou díky!

 

Iva byla na červeném koberci s King Skejtem dlouhou dobu zase jen v roli člověka, který trpělivě fotí všechny ostatní. Tentokrát jsme se rozhodli, že je potřeba to konečně jednou trošku změnit. / foto: Ladis Pachmuch

Iva byla na červeném koberci s King Skejtem dlouhou dobu zase jen v roli člověka, který trpělivě fotí všechny ostatní. Tentokrát jsme se rozhodli, že je potřeba to konečně jednou trošku změnit. / foto: Ladis Pachmuch

2.7.2018 – Karlovarské opojení – červený koberec patřil ten den King Skejtu. Po projekci sklidil dlouhý ovace ve stoje. Zleva Robert Thiele, Petr Kotting, Simon Thiele, Vojta Kotek, Ivan Zobák Pelikán, Luděk Váša, Petr Karlíček, Ladis Pachmuch. / foto: Iva Bartošová

2.7.2018 – Karlovarské opojení – červený koberec patřil ten den King Skejtu. Po projekci sklidil dlouhý ovace ve stoje. Zleva Robert Thiele, Petr Kotting, Simon Thiele, Vojta Kotek, Ivan Zobák Pelikán, Luděk Váša, Petr Karlíček, Ladis Pachmuch. / foto: Iva Bartošová

 

Událost KING SKATE na Facebook.com.

Událost KING SKATE na Facebook.com.